| Délka: | 82,31 km | |
| Čistý čas: | 5:33:58 | |
| Průměrná rychlost: | 14,7 km/hod | |
| Vystoupané převýšení: | 357 m | |
| Max. nadmořská výška: | 305 m n.m. | |
| Max. stoupání: | 11% |
Pondělí přichystalo nejrovinatější, ale také nejdelší etapu celého týdne. Nejelo se do žádných kopců (tedy snad krom úplného závěru), ale naopak rovinami kolem řeky Moravy. Přesto nešlo o nijak odpočinkový den. Krom značné délky nám znepříjemňoval cestu západní vítr (a to zejména z Uherského Ostrohu do Bzence) a pak také písek mezi Bzencem a Ratíškovicemi.
Naše cesty se opět rozdělily hned ráno. David si potřeboval něco dopoledne zařídit v Uherském Hradišti a tak s Vlaďkou jeli sami s tím, že se setkáme večer ve Strážnici. My jsme po krásné asfaltové cyklostezce mezi poli dojeli do Starého Města. Tam jsme se byly podívat v Památníku Velké Moravy. Pak jsme přejeli do centra Uherského Hradiště. Cestou jsme náhodou potkali Davida u Baťova kanálu, kam šel zjistit, jestli by se mohli svézt lodí i s koli do Strážnice. My jsme si zběžně prohlédli centrum Hradiště a po drobných nákupech pokračovali dál.
Výjezd z Hradiště vedl po cyklostezce podél Moravy. Moravu jsme po chvíli opustili a v dalším putování nás pak vedly cyklostezky po vedlejších silnicích a lesních cestách kolem jezer do Ostrožské Nové Vsi. Tam jsme se marně pokoušeli najít nějakou hospodu na oběd. Ale protože jsme nic vhodného nenašli, nezbylo, než pokračovat dál do Uherského Ostrohu. Tam sice zase žádná restaurace se zahrádkou nebyla, ale protože už jsme měli hlad, tak jsme kola zamkli venku a šli dovnitř do hospody se najíst.
Při opouštění Ostrohu jsme si trochu zabloudili. Udělali jsme takový okruh, který nás nakonec zavedl jen o ulici vedle náměstí, ze kterého jsme po obědě vyráželi. Další cesta pak už vedla až do Bzence po silnici. Nepříjemný byl ale již zmiňovaný protivítr. Zpestření také přinesl Moravský Písek, kde opravovali silnice. Naštěstí s koli se dají takovéhle úseky projet. Další nepříjemný úsek cesty vedl do Bzence po frekventované silnici 54 a v Bzenci dlouhá uzavírka poloviny této silnice řízená semafory, kde jsme museli jet, co se dalo, abychom i s auty za námi stihli projet.
V Bzenci nás čekalo rozhodnutí, co dál. Varianty byly dvě: buď jet přímo po silnici do Strážnice nebo se podívat do lesů kolem Moravy a dojet do Strážnice oklikou. Času jsme měli dost, tak zvítězila lesní varianta. Kvůli tomu jsme se také zdrželi na náměstí, protože jsme nemohli najít turistický rozcestník. Další cesta totiž vedla po turistických značkách. No každopádně jsme je nakonec našli a vyrazili směrem k nádraží, kam cesty vedli. Hned po pár desítkách metrů jsme měli drobnou nehodu. Aleš, který jel přede mnou, přibrzdil, a protože jsem se zrovna koukal do mapy a nedával pozor, narazil jsem zezadu do něj. Chvíli jsme drhli koly o sebe, až jsem ztratil rovnováhu a spadl. Naštěstí jsme jeli pomalu a stihl jsem z kola seskočit, než spadlo na zem, tak se nakonec nic nestalo. Ještě jsme trochu bloudili u nádraží, než jsme našli, kudy pokračovat ze silnice do lesa, ale pak už následovala zasloužená odměna.
První část cesty lesem k rozcestí turistických značek byla pohodová. To jestě cesty byly tvrdé. Dál už to pak bylo horší. Cesty se stávali stále více písčitými a zajetí do hlubšího písku znamenalo v lepším případě podkluzování a nutnost vynaložit značné úsilí k tomu z něj zase vyjet a udržet při tom rovnováhu, v horším případě slézt z kola a vytlačit ho na pevnější podklad. A přímo dobrodružstvím se staly přejezdy cca desetimetrových "dun". Nahoru to podkluzovalo a nejelo, dolu zase naopak jelo, ale nijak nereagovalo na brždění a mnohdy si přední a zadní kolo jelo každé jinak rychle jinou cestou ... Tady si taky Aleš přivodil drobné zranění, když musel za mnou zastavit a sestoupit a vrazil si šlapku do holeně.
Cesta pískem byla dobrodružná a zajímavá, ale hodně náročná. Naštěstí za Žilkovým dubem naši cestu protnula asfaltka, po které jsme několik kilometrů mírně z kopce frčeli k Ratíškovicím. Když jsme vyjeli z lesů na silnici a projeli Rohatcem, přišel další drobný problém. Najít cyklostezku vyznačenou v mapě, leč nijak neznačenou v reálu. Sjezd ze silnici jsme trefili dobře a několik kilometrů pak absolovovali po asi protipovodňovém valu podél Moravy. Po valu vedla ale jen vyšlapaná pěšina, kde nám vzrostlá tráva ošlehávala nohy. Podobný problém jako s nájezdem na val byl zase se sjedem. Bylo potřeba z mnoha cest, které se na val napojovaly, vybrat tu správnou, která nás dovede do Petrova. Nakonec jsme sjeli asi o trochu dříve, ale lesní cesta souběžná s valem nás přivedla na vytouženou cestu do Petrova.
V Petrově už jsme bohužel neměli čas hledat historické sklípky, které tam jsou, a pokračovali po vedlejší silnici do Strážnice. Na náměstí jsme přečkali přeháňku hledáním, kudy ke kempu. Tam jsme se setkali s Davidem a Vlaďkou, kteří dorazili nedlouho před námi. V kempu se nám nelíbilo, tak jsme se dohodli, že přejedeme ještě dále do kempu u Radějova. Tím se cesta protáhla o dalších asi 10 km, ale zase nám to zkrátilo etapu následující, za což jsme byli ve středu rádi. Těchhle posledních 10 kilometrů vedlo nejrve po rovině, ale postupně přešlo v cestu do kopce, jehož sklon se postutně zvětšoval. Nešlo sice o nějaký strmý kopec, ale dlouhý a po celodenním putování i tak nepříjemný.
Do kempu jsme dorazili k večeru. Domluvili jsme si na recepci, že nám kola schovají (zamknou) do místnosti. Ještě jsme se stihli v místní restauraci najíst, než zavřeli. To taky byla její drobná nevýhoda, že zavírali dost brzo. Když nás tedy vyhnali z restaurace, šla Vlaďka spát a pánská část ještě svorně popíjela v kuchyňce víno, které David koupil ve Strážnici v kempu.