| Délka: | 55,87 km | |
| Čistý čas: | 4:20:58 | |
| Průměrná rychlost: | 12,8 km/hod | |
| Vystoupané převýšení: | 1147 m | |
| Max. nadmořská výška: | 813 m n.m. | |
| Max. stoupání: | 27% |
Ráno jsme se probudili do slunečného počasí. Před objednanou snídaní v hotelu jsme se stihli sbalit a po snídani mohli tedy vyrazit na další cestu. A bez nějaké přípravy hned do pořádného kopce. Za to se nám shora naskytl pěkný rozhled po kraji. Pak jsme i nadále stoupali, ale už s přestávkami a ne tak prudce, až nad Vyškovec. Tam jsme pak vše (a možná i více), co jsme předtím nastoupali, zase ztratili na pár stech metrech - konkrétně jsme sjeli asi o 300 metrů níže. Kopec byl tak prudký a úzká silnička se klikatila po svahu, že jsme nemohli jet příliš rychle a museli ceslou dobu "stát na brzdách". Když jsme dole u obchodu opřeli kola a očerstvili se, všichni svorně jsme přitahovali obroušené zadní brzdy.
Po krátké přestávce jsme pokračovali dál. Až do Rovného se jelo mírně s kopce a za chvíli jsme přejeli kousek od hranic hlavní silnici. Ale tady nás čekal nejhorší kopec za celý týden. Silnička vedla přímo svahem nahoru bez jakékoli snahy nějak traverzovat. A maximální sklon 27% myslím hovoří za vše. To už ani Marek nevyjel (a ten jinak vyjel i to, co jsme my ostatní už dávno tlačili). Ale ani tlačit naložená kola do takového kopce nebyla žádná legrace.
Nahoře na kopci na rozcestí turistických značek jsme si museli trochu odpočinout a doplnit energii. Dál se pak pokračovalo nějaký čas po silničce. V Žítkové jsme uhnuli do lesa a další část cesty vedla vlastně až do Pitína lesem. Nebýt toho, že bylo po deštích na některých místech bláto, byla by to krásná jízda. Už žádné velké kopce v lese bylo hezky, ... Přihodila se nám taky jedna zajímavá věc - v jednom místě, kde bylo zrovna dost blátivo, nakládali lesáci poražené stromy na náklaďák. Nakladač zabral celou cestu a nebyla tam žádná rozumná možnost, jak ho objet lesem. Naštěstí nás nechali projet tak, že nám na chvíli zasunuli u nakladače na jedné straně vzpěry, na kterých stál, čímž vzniklo dost místa na to, abychom projeli. Od bodu zlomu, kdy cesta změnila směr a uhnula od hranic k Pitínu (a už i kousek před tím), jsme začali zase klesat. Tentokrát po docela slušné cestě a ne až tak prudce, takže jsme si sjezd mohli užít.
V Pitíně jsme si chtěli dát oběd, protože už jsme měli docela hlad. Našli jsme jednu hospodu s venkovní zahrádkou. Na tabuli venku měli napsaný guláš a lečo. Tak jsme se odstrojili a usadili, ale jaké bylo naše překvapení, když nám servírka oznámila, že guláš a lečo mají jen v konzervě. Tak jsme se zase zvedli a pokračovali do Slavičína. Ani tam nebylo snadné najít nějakou restauraci. Nakonec nás domorodci nasměrovali na zámek. Tam jsme se tedy naobědvali, na náměstí si v cukrárně ještě dali nějaké dobroty a pokračovali dál na Luhačovice.
Protože jsem nechtěl jet po hlavní silnici, na které byl dost velký provoz, vzali jsme to oklikou před Rudimov. Tam jsme museli vyjet ještě jeden pěkně prudký kopec, ale odměnou nám opět byly pěkné rozhledy a cesta mezi loukami. Po návratu na silnici jsme se nacpali švestkami a pak už nás čekal jen sešup do Luhačovic. V Luhačovicích jsme náhodou potkali Vlaďku jedoucí na mši. K přehradě do kempu jsme dojeli po stezce pro pěší a cyklisty a vyhnuli jsme se frekventované a navíc v té době rozkopané silnici.
Kemp v Luhačovicích je veliký a hezky vybavený. Pěkná restaurace i sociální zařízení. Když jsme se uvedli do použitelného stavu a vrátila se Vlaďka, šli jsme se ještě projít kousek kolem přehrady. Nakonec jsme skončili na večeři v restauraci.