Pátek 4.7.


Mapa v měřítku 1:50000 [2,3 MB]

Délka:   71,98 km
Čistý čas:   5:14:24
Průměrná rychlost:   13,7 km/hod
Vystoupané převýšení:   1140 m
Max. nadmořská výška:   1183 m n.m. (Hirschbichl Seehöhe)
Průměrné stoupání:   5%
Max. stoupání:   26%

      Ráno jsme se probudili do pošmourného, ale suchého dne. A předpověď se vyplnila - celý den bylo zataženo, ale ani nekáplo. Vyjížděli jsme, jak bylo naším zvykem, celkem pozdě. Kemp byl až kus za Berchtesgadenem, a navíc jsem cestou píchnul, takže jsme se do historického centra města dostali až před polednem. Nakoukli jsme do kostela, koupili pohledy a pokračovali směrem k nádraží, u kterého bylo informační centrum. Odtud se jelo proti proudu říčky (po čtvrtečních deštích notně naplněné vodou) mírným stoupáním a mimo automobilový provoz až k prvnímu jezeru na trase - Königssee. Tady jsme si dali svačinu a po čase vyrazili na další cestu.

      Další cesta k druhému jezeru Hintersee vedla nejprve po silnici, pak přešla na takové úzké asfaltky s terénními úseky. Tady nebylo značení cyklotras úplně ideální a občas jsme měli pochybnosti, kudy se na křižovatkách vydat. Druhá polovina pak už vedla po hlavní silnici (naštěstí s minimálním provozem), která taky začala výrazněji stoupat. Poslední úsek k jezeru si už ničím nezadal se stoupáními v Itálii a to byl ještě slabý odvar toho, co mělo přijít dále. U jezera jsme si udělali další občerstvení u kafe na zahrádce jedné restaurace.

      V plánu jsme měli dojet ještě k jednomu jezeru v Rakousku. Cesta do Rakouska vedla národním parkem, kam mohli jsem pěší, cyklisté a taky tam jezdil autobus. Nějaký čas za branou parku vypadala cesta téměř po rovině (ovšem při zpátečním sjezdu jsme se přesvědčili, že to byl jen klam), a pak to začalo: čím více jsme se blížili k hranicím a tudíž i k sedlu, přes které bylo potřeba se přehoupnout na druhou stranu hor, tím více přibývalo úseků s takovým sklonem, že jsme většinou jízdu brzy vzdali a raději tlačili. Na hranicích Německa s Rakouskem jsme našli zamčenou závoru (v dnešní době dost nezvyklý jev). Po takovém výkonu jsme si dali další svačinu a pak po pár dalších stovkách metrů dosáhli vrcholu, odkud jsme se pustili s kopce k další cestě.

      Při sjezdu dolů jsme museli dávat pozor, abychom nepřejeli správnou odbočku na cestu, po které (podle rady místního správce? parku) měla k jezeru vést snazší cesta. Cesta sice nebyla asfaltová, ale vedla téměř po vrstevnici kolem údolí. Dvakrát jsme museli překonat elektrická "vrata" (asi proti dobytku) a vždycky někdo z nás dostal ránu. Cestou jsme se dohodli, že vzhledem k pokročilému času už k jezeru nepojedeme, ale objedeme takové kolečko a pojedeme zpátky do kempu. Cesta nás nakonec svedla zpět na asfaltku, ze které jsme nahoře sjeli. Ale o několik set metrů níže v údolí. A čekalo nás peklo nahoru. Sice nakonec nebyla cesta nahoru na hranice ani moc dlouhá, ale už značka na začátku oznamující 23% sklon dostatečně vypovídá o jejím charakteru. Navíc někde v půlce kopce Zuzku zase chytlo koleno. Po nějaké pauze jsme tedy nakonec kola nahoru svorně vytlačili. A od hranic až do kempu se jelo pořád s kopce, ale i tak Zuzku noha při šlapání bolela a museli jsme párkrát udělat pauzu.

      V kempu jsme si poté, co jsme se umyli a najedli, udělali už za tmy u holek ve stanu malý mlsací piknik, a domlouvali jsme se, kam bychom mohli vyrazit příští rok.

Fotky